ALTA VIA 1 (IT)

1. den: Lago di Braies – údolí Grande Piano (25 km, 1723 m stoupání, 1060 m klesání)
2. den: Grande Piano – rozcestí Cason de Formin (18 km, 1187 m stoupání, 1496 m klesání)
3. den: Cason de Formin – plácek mezi Forcella Col Negro di Coldai a Forcella di Col Rean (22 km, 1200 m stoupání, 1040 m klesání)
4. den: plácek – Malga Moschesin (24,5 km, 1280 m stoupání, 1481 m klesání)
5. den: Malga Moschesin – La Pissa (21,6 km, 1040 m stoupání, 2382 m klesání)

Info k trase:

• Počet dní: 4-7 dní (dle fyzické kondice, počasí, spaní, času..)
• Voda: na trase bylo v září 2024 poměrně dost potůčků i plných studánek, filtr nebyl potřeba, maximálně jsme nesli 3 litry vody (dohromady pro 2 lidi a psa)
• Jídlo: na trase je spousta chat, kde se dá najíst. My si nesli své vlastní dehydrované jídlo, oříšky, tyčinky atd.
• Ubytování: trasa je koncipována jako hut to hut, čili od chaty k chatě. Rezervace chat se doporučuje řešit i rok předem. My spali ve stanu, což sice není povoleno, ale je tolerováno a neměli jsme my, ani další hikeři žádný problém. Každopádně je nutné dodržovat principy stanování ve volné přírodě.
• Náročnost: trasa je svým profilem poměrně náročná, zvlášť s těžším batohem na zádech.
• Technická náročnost: Na trase není žádný úsek, který by vyžadoval lezení, není zde ani vyloženě exponovaný úsek.
• Podmínky a náročnost pro psa: Trase je z velké části vedena po kamenech, suťoviskami či kamenitými cestičkami. Jen málo se jde lesem či po trávě. Taro, ač je zvyklý chodit denně několik km a byl s námi i na vícedenních přechodech, měl již po prvním dnu citlivé packy a museli jsme mu střídavě nasazovat a sundávat psí boty od Non-Stop, které nás dost zachraňovaly. Na trase je pár míst, kde pes musí vyskočit na větší kameny nebo po kamenech přeskákat. 1x jsme Tara na vyšší kámen vyzvedli, jinak vše zvládl po svých.

Popis trasy:

DEN PRVNÍ:

Původně jsme měli v plánu parkovat v Longarone, odtud se dostat na start k Lago di Braies veřejnou dopravou a trek pak nezakončit v La Pissa, ale právě v Longarone přímo u auta. První den však měl dle předpovědi být ten nejhezčí a tak jsme se rozhodli parkovat v Toblachu (Dobiacco) a odtud dojet prvním shuttle busem k Lago di Braies, ať máme celý den na trekování a neprosedíme 3h v autobuse.

V autobusu z Toblachu jsme se potkali s dalšími 2 skupinkami Čechů nebo Slováků, se kterými jsme téměř společně začali AV1 u Lago di Braies. U jezera jsme už dříve byli, tak jsme se moc nezdržovali a zakousli se do prvního kopce, který si na nás přichystal 900 výškových metrů na uvítanou. V této části trasy jsme potkávali nejvíce lidí a to jak vícedenních, tak jednodenních turistů. Od chaty Rifugio Biella se ale lidi vytratili a dále jsme pokračovali téměř osamoceni. Výhledy byly po celou dobu úžasné a tak se kilometry ukrajovaly skoro samy. Chtěli jsme si první den udělat náskok a dojít až k Lago di Lagacio, ale okolo 19h jsme se rozhodli postavit stan, neboť k jezeru to bylo ještě 3km přes náročné sedlo a i Taro už byl unavený. Stan jsme postavili ve svahu kousek za údolím, na kterém se páslo velké stádo krav (kterých mimochodem na trase bylo jen pár), užili si večeři s výhledy a při 7°C šli spát.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DEN DRUHÝ:

I ráno druhého dne nás přivítalo stoupáním, tentokrát do sedla Forcella di Lago. Ze strany od Lago di Braies sedlo nevypadá nijak dramaticky, nicméně pohled ze sedla k jezeru Lago di Lagacio nás dostal. Velmi strmý úsek plný serpentín obklopený skálami z obou stran působil dost brutálně. Cesta dolů k jezeru byla fakt zážitková (a byli jsme zde úplně sami, o to víc woow to bylo), stejně tak potom táhlé stoupání od jezera nahoru do sedla Forcella Lagazuoi. Věděli jsme, že má začít kolem 14-15 h začít intenzivně pršet a tak jsme chtěli dojít až k chatě u rozcestí Chason de Formin, která dle jedné recenze byla někdy v srpnu odemčená a kde jsme se chtěli schovat před deštěm, který měl trvat až do rána dalšího dne. Proto jsme poměrně pospíchali, nicméně i tak jsme si náramně vychutnávali výhledy na masiv Tofanna di Rozes či Tofana di Mezzo. Cesta nás vedle i kolem samotářské skály Cinque Torri, na kterou jsme zírali po několik kilometrů. K chatě jsme došli kolem 15.hodiny, ale byla zamčena. U chajdy byly lavičky, grilovací místo, studánka i plácek na jeden stan. Ač rádi stanujeme někde schovaní a mimo zraky dalších turistů, neměli jsme moc na výběr a stan postavili přímo u chajdy. Během půl hodiny začalo silně pršet a pršelo až do 9:00 dalšího dne. Stan Big Agnes nás naštěstí podržel a v suchu jsme déšť přečkali. V suchu ale málem nebyly naše kalhoty, do kterých jsme si málem nadělali, když jsme v podvečer slyšeli řev zvířete, zrovna v moment, kdy jsme si uvařili večeři a celý stan se rozvoněl sušeným jídlem od Summit to eat. Hned jsme si řekli „tyvole medvěd“. Za chvíli se řev opakoval s větší intenzitou, ale to jsme si už začali myslet, že jde o jelena. Vystrčil jsem hlavu ze stanu, něco zařval směrem do lesa a doufal, že zvíře odejde pryč. A odešlo, řev se neopakoval.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DEN TŘETÍ:

Sbalili jsme mokrý stan a jak jinak, zase začali hned po ránu stoupat do kopce. Na konci stoupání nás čekal poprvé na trase les, který byl po dešti plný kalůží, což si Taro maximálně užíval. Naštěstí po 17 hodinách deště nebyly omezeny výhledy a už u Lago Federa jsme se nemohli nabažit výhledy např. na třitisícovky Punta Sorapis nebo Antelao. Cesta do sedla Forcella Ambrizzola byla vskutku dechberoucí, brada nám padala každým krokem. Další zastávkou byla chata Rifugio Passo Staulanza. Nyní přichází náš tip na ulehčení batohu: 2 týdny před trekem jsme kontaktovali chatu s dotazem, zda si tam můžeme poslat balíček se zásobami (primárně žrádlo pro Tara, ale i jídlo pro nás). Neměli s tím žádný problém, přes Zásilkovnu a firemní účet jsme tedy poslali balíček a ten si tam právě tento den vyzvedli. Jako poděkování jsme si na chatě chtěli dát oběd, tak jsme asi 15 minut vybírali z jídelního lístku a když jsme si vybrali, bylo nám řečeno „Kitchen closed“..ach ta jejich siesta. Tak jsme jen pěkně poděkovali, nabalili zásoby do batohů a šli dál. Cesta nás vedla dále k jezeru Lago di Coldai a scenérie při stoupání k Forcella Coldai byla asi to nejhezčí, co jsme na trase viděli. Monte Pelmo v celé své kráse nasvícené Sluncem a výhledy všude okolo bez jediného mráčku, WAU. U jezera Lago di Coldai, ve kterém jsme se chtěli vykoupat, ale kvůli silnému větru se nám do něj vůbec nechtělo, jsme zase neviděli ani živáčka. Za to jsme viděli masivní stěnu Monte Civetty. Moc jsme se nezdržovali a šli podél stěny dále s úmyslem ujít ještě 1-2 km a najít místo na spaní. To se nám povedlo a našli jsme plácek, který byl za nás v TOP 3 plácků, na kterých jsme kdy v životě stanovali. Všude okolo fučel silný vítr, náš plácek byl ale pěkně schovaný. V noci nás 2x probudil Taro, který se potřeboval vyvenčit (moc proteinů=sračka). Alespoň jsme při probuzení mohli vidět nebe plné hvězd s obrysem Monte Civetty přímo nad námi.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DEN ČTVRTÝ:

Možná i kvůli noci, kdy se nikdo z nás 100 % nevyspal, byl čtvrtý den trošku kritický. Nekonečné traverzování nás vyčerpávalo a nevyspaný Taro už v 10 hodin ráno zalézel do borůvčí, že chce spát. Nebyl ve své kůži a rádi bychom mu dopřáli delší odpočinek, ale předpověď počasí na další dny nás neúprosně hnala do cíle. Trasa byla i tak po celý den nádherná včetně výhledů, ale nějak jsme byli přešlí – i takové dny jsou. Nálada se změnila u Paso Duran, od kterého sice vedla trasa 1,5 km po silnici, ale auta projela jen 2, takže to bylo celkem v pohodě. Cíl byl jasný, bivak Malga Moschesin, u kterého je několik plácků na stan, ale dá se spát i uvnitř. Od silnice to bylo 5km, kdy nás trasa zase začala bavit a doslova jsme valili (Verča nasadila vražedné tempo a míjeli jsme jednoho trekaře za druhým). U útulny jsme postavili stan, udělali večeři, při které jsme v dáli pozorovali bouřkový mrak, ve kterém létalo desítky blesků za minutu. Stan jsme radši ukotvili ještě klacky, ale bouřka nás naštěstí minula a nad ránem pouze trošku sprchlo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DEN PÁTÝ:

Poslední den jsme vstali velmi brzy, čekalo nás k zastáce La Pissa 22 km a poslední autobus s návazností na další spoje do Toblachu jel v 15:39. Při balení stanu kolem útulny prošla skupinka 3 lidí, které jsme asi po hodině dohnali a zjistili, že jde o čechy, kteří s námi první den jeli v autobuse z Toblachu k jezeru Braies. Za malou chvíli jsme dohnali další skupinku, tentokrát to byla parta Čechů a Slováků, kteří parkovali hned vedle nás a taktéž s námi v autobuse jeli. 3 dny jsme se s ani jednou skupinkou neviděli, byť jsme dle následných konverzací zjistili, že jsme celou dobu byli maximálně hodinu od sebe. Při setkání s druhou skupinkou jsme špatně odbočili, zašli si asi 50 výškových metrů dolů, abychom si je dali zase zpátky nahoru a obě skupinky pak znovu doháněli. Poslední den, kvůli blížícímu se dešti, byly bohužel špatné výhledy. Nebylo vidět na více než stovky metrů 🙁 . K Cima de Zita di Mezzo to bylo furt do kopce, od tohoto skoro vrcholu pak zase jen s výjimkou jednoho kopce dolů. Sestup to byl dlouhý, ale extra nás nepotrápil. Taro si extrémně užíval toho, že jsme po pěti dnech v lese, kde jsou klacky, listí, potůčky, kaluže. Byl tak šťastný, že jsme ani nevnímali, jaký kopec dolů to je. U zastávky La Pissa jsme byli už v 14:15, chtěli jsme sednout na první bus do Belluna, tam si dát slavnostní oběd a kolem 16:35 jet z Belluna do Toblachu. Už v La Pisse nás 3 autobusy jen minuly, další mával, že nás vezme další a ten další nás nevzal – prostě projel i přes mávání. Až 6.bus nás vzal, zde se k nám přidala i parta čechoslováků. S těmi jsme se v Bellunu na nádraží shodli, kterým busem pojedeme dále. Zase siesta, takže restaurace zavřené, ale alespoň jedno bistro mělo snack pizzu, kterou jsme si dali a zapili aperolem a malou plzničkou.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cesta do Toblachu:
Tohle si zaslouží vlastní odstavec. V La Pisse anabáze s veřejnou dopravou teprve začala. V Bellunu jsem se v kanceláři DolomitiBus zeptal, ze kterého nástupiště jede bus směrem do Toblachu (s přestupy v Calalzo Bivio a Cortině d’Ampezzo). Obsluha kanceláře anglicky neuměla, paní ve frontě mi však řekla, že do Calalza odsud nic nejede a nechápala, co mi google plánovač trasy nabízí. Chytali jsme paniku, v té jsme zahlídli partu čechoslováků a běželi za nimi. Ti už měli lístky a ukázali na nástupiště, odkud to má jet. Běžel jsem koupit stejné lístky a pak v dešti běžel zpět za partou. Byly 4 minuty do odjezdu a bus nikde. V tom jsme zahlídli partu čechů, kteří běželi na druhý konec nádraží – běželi jsme za nimi 😀 . Autobus, ke kterému jsme doběhli, ale našim směrem nejel. Tudíž jsme se celá banda 9 krosňáků s 1 psem rozběhli přes celé nádraží zpět k autobusu, který začal odjížděť. Nejrychlejší z nás na něj mávali, naštěstí zastavil a po chvilce jsme zjistili, že jede do Calalza, odkud navazuje bus do Cortiny. To je náš bus! Asistent řidiče vykoukl, pohlédl na Tara a řekl, že psa nemůžou vzít, že už jeden je v buse. Stáli jsme ve frontě i dál, načež se za pár sekund asistent znovu vyklonil a řekl, že psa můžeme vzít. Uf! Nasedli jsme a jeli směrem do Calalza. Řidič byl asi nějaký nováček, vůbec netušil, kde má odbočit, na kruháče najížděl špatným směrem, až na něj cestující křičeli, kam má jet a kde naopak nejet. Nakonec jedna cestující sedla do první řady a říkala řidiči, kudy jet. Do Calalza jsme se dostali 10 minut před odjezdem dalšího autobusu, tam už to bylo celkem bez potíží a zanedlouho jsme byli v Cortině, která se připravuje na Olympiádu a nádraží je v rekonstrukci. Řidič nás po prosbě slovenského člena bandy dovezl až na zastávku, kde odjíždí bus do Toblachu. Do Toblachu jsme dojeli v 19:50 a tím naše dobrodružství Alta Via 1 skončilo.

AV1 jsme skončili jen tak tak, hned další den na kopcích Dolomit nasněžilo, razantně se ochladilo a tím jsme i odpískali další 3 dny, které jsme v Itálii chtěli strávit a vrátili se domů.

Trasa nás skutečně nadchla, výhledy byly mnohdy dechberoucí a navíc tím, že jsme potkávali opravdu minimum lidí, dokonce ani krávy téměř na trase nebyly, byli jsme nadmíru spokojeni 🙂 Špatná předpověď nejspíš mnoho turistů odradila, krávy byly staženy do údolí a nám to vyšlo tip-top 🙂

Další fotky a videa na našem instagramu @adventure.lovers.cz

Mapy tras:

Mapa trasy první den