3-denní trek okolo Monte Brentoni – Itálie
09/22
3 dny, cca 34 km, téměř 3000 m stoupání i klesání
Monte Brentoni alias Cima di Mezzo není úplně známá hora Italských Dolomit spadající do celku Karnských Alp. Samotný vrchol by sice měl být dosažitelný „normální“ cestou, my jsme si však naplánovali trasu, která se vrcholům vyhýbala a procházela skrz sedla a celý masiv Monte Brentoni v podstatě traverzovala. A jaký ten hlavní traverz vlastně byl? – o tom se dočtete níže.
Tentokrát jsme nechali stan v autě, protože v oblasti je spousta volně přístupných bivaků, které jsme chtěli využít. Bivaky jsme našli pomocí Google map – po zadání slova „bivacco“ a vyhledání v konkrétní oblasti se můžete podívat na fotky i recenze, velmi doporučujeme.
Itinerář trasy:
- den: Santo Stefano di Cadore – Forcella Malpasso 2013 m – Forcella Ciadin Alto Ovest 2285 m – Bivacco Giovanni Spagnolli
- den: Bivacco Giovanni Spagnolli – Forcella Camporosso 1913 m – Forcella Valgrande 2035 m – Bivacco Monte Col
- den: Bivacco Monte Col – Santo Stefano di Cadore
Info k trase:
- Počet dní: 2-3 dny (druhý den lze sejít zpět k autu buď kolem útulny, nebo posledních 6 km zvolit stejnou trasu jako na začátku)
- Voda: všechny potůčky byly v době naše treku (září 2022) vyschlé i přesto, že týden předtím pršelo a během našeho treku sněžilo. Studánky taktéž. U útulen však byly sudy či kanystry s vodou (značeno jako nepitná, ale pili jsme a přežili jsme)
- Jídlo: na trase není žádná chata, tedy ani žádná možnost občerstvení. Jídlo jsme si nesli své. Na útulnách je však vybavení k vaření (pec, pánve, hrnce, moka konvičky)
- Ubytování: množství útulen vybízí k jejich využití, je však potřeba počítat s tím, že kapacita se může naplnit a bude nutné přespat venku
- Náročnost: převýšení na trase je poměrně velké. Místy drolivý terén navíc bere mnoho sil. Doporučujeme tak maximálně 15 km denně, aby byl čas na kochání. Samozřejmě dle každého uvážení.
- Technická náročnost: kdo se bojí dost nepříjemných suťovisek a vodou vymletých až 10 m hlubokých koryt, ten ať na trek raději nechodí. Verča tyto úseky prošla s vypětím všech sil a s mou pomocí. Na trase je jeden neznačený kolmý, asi 2,5 m vysoký žebřík, který nelze obejít a nachází se asi 1 km před bivakem Monte Col – jak jsme ho přešli s Tarem se dočtete v popisu trasy.
- Podmínky a náročnost pro psa: velká část trasy vede po kamenité cestě, další velká část přes suťoviska, místy je i tráva s hlínou. Voda na trase není, v létě tak pro psa není vhodné tuto trasu jít. POZOR na žebřík.
- Nejvyšší bod: sedlo Forcella Ciadin Alto Ovest = 2285 m.n.m.
Popis trasy:
DEN PRVNÍ:
Autem jsme po půlnoci přijeli do městečka Santo Stefano di Cadore, kde jsou všechna parkoviště se značkou zákazu celodenního parkování. Naštěstí u dětského a fotbalového hřiště je parkoviště bez podmínek, kde jsme v autě v klidu přespali a auto tam následně 3 dny přečkalo bez úhony (bod na mapě viz start a cíl). V pátek ráno jsme vyrazili na trek a cca 6 km šli po zpevněné široké cestě, poté se odpojili a po úzké pěšince šli vstříc prvnímu sedlu Forcella Malpasso (2013 m.n.m). Ještě kus pod sedlem jsme přecházeli suťovisko, kde značení nebylo kdovíjak viditelné a snad jen díky kamenným mužíčkům jsme se dokázali za suťoviskem napojit na správnou cestičku. A teď už vzhůru do sedla aneb 130 výškových metrů na 300 metrech. Posledních 100 metrů bylo hlavně pro Verču kritických, strach ji znehybnil nohy a doslova se zasekla. Přes úzké místo, pod kterým byl hluboký sráz, jsem ji nakonec přenesl krosnu a pomohl ji se přes úsek dostat. V drolícím se žlabu a za mírného deště jsme další metry vylezli takřka po čtyřech a tím se vyškrábali do sedla. Tady nás čekaly krásné výhledy a první klesání na trase. Po necelých 2 km jsme došli k jedné z útulen s názvem Casere Federa Mauria, tam by se spalo náramně, ale na nás už čekal výstup do dalšího sedla Forcella Ciadin Alto Ovest (nejvyšší bod trasy 2285 m.n.m). Po cestě jsme pro úkryt před silným deštěm využili plechového bivaku Angelo Ursella Mario Zandonella, kde byly dokonce matrace a peřiny. Ty jsme museli vyzkoušet a 2h dlouhý šlofík nám přišel vhod. Od bivaku do sedla už to bylo jen suťoviskem, ve kterém byla trasa bohužel přerušena korytem, a tak jsme šli v podstatě přímo nahoru mimo trasu. Po dešti kamení klouzalo a nebylo to vůbec příjemné, výhledy navíc byly nulové, protože mlha zahalila celé údolí. Poslední metry do sedla i jeho jižní strana již byly po pohodových serpentinách, a tak jsme zanedlouho došli do bivaku Giovanni Spagnolli, kde jsme strávili noc. Bivak se světlem, postelemi s matracemi, dekami, stolem, krbem, tekoucí vodou – nic podobného jsme nikdy nezažili a těm, kdo se o bivak starají, jsme neváhali přispět do kasičky ve zdi.
Fotky:
DRUHÝ DEN:
Ráno jsme se probudili do zasněžených Alp, napadlo slušných 10 cm – výhled na zasněžené vrcholky okolních hor (snad i včetně Antelaa a Monte Pelma) nám vyrazil dech. Tento den nás čekal dlouhý traverz do sedla Forcella Valgrande. Sotva jsme vyšli z lesa, narazili jsme na poměrně hluboké suťoviskové koryto, které jsme po patách a zadku nejprve sjeli a poté stylem 2 kroky nahoru – 1 ujetý krok dolů vylezli. Bylo to docela náročné a podle mapy nás za chvíli čekalo mnohem větší koryto, což se taky vyplnilo. Cca 10 m hluboké koryto bez jakéhokoliv náznaku vyšlápnuté cestičky hlavně Verču vyděsilo a chvíli jsme uvažovali, že se otočíme a sejdeme do nejbližšího města a k autu dojedeme autobusem nebo stopem. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat a úsek překonat. Dolů to šlo vcelku rychle – sjezd po patách. Zpět nahoru začala pravá zábava, drobné kamení a ani velké kameny vůbec nedržely a stále ujížděly dolů. Jeden uvolněný balvan o průměru nejméně 70 cm proletěl asi 2 metry od Verči a Tara, uf, od té doby jsme si drželi delší rozestupy, aby padající kamení nikoho nezranilo. S vypětím všech sil a s roztřepanými nohami jsme se dostali na druhý břeh a doufali, že nic podobného nás už nečeká. Omyl. Po cestě byla další čtyři podobná místa, leč ne tak hluboká, v jednom Verča zůstala ve svahu ležet a vypadalo to, že i s kamením sjede několik desítek metrů dolů. I tuto pasáž jsme nakonec za pomoci jištění vodítkem zdárně překonali. Trasu dlouhou 2 km jsme šli přes 2 hodiny. Taro všechny tyto úseky probíhal na volno (posílali jsme si jej), občas hrabal na místě, ale poradil si s tím skvěle. Od sedla Forcella Camporosso k sedlu Valgrande ještě bylo pár míst, kde jsme museli použít i ruce, ale nic zásadního. Pak už jsme si mysleli, že máme vyhráno a 5 km k bivaku Monte Col doklepeme. Další OMYL. Kilometr od denního cíle nás čekalo nemilé překvapení v podobě asi 2,5 metrového kolmého žebříku, který nešel obejít. Z několika nápadů, jak situaci vyřešit, nakonec vyhrálo vyprázdnění Verčiny krosny, do které jsme Tara nacpali a snesli dolů. Taro byl naštěstí tak unavený, že v krosně zůstal sedět a jeho první životní žebřík jsme tak už při západu Slunce zvládli. V útulně nás přivítali 4 Italové, kteří dokonce zatopili v krbu a k teplé večeři jsme tak měli i teplo v posteli (tvrdé dřevěné palandy, karimatky přišly vhod).
Fotky:
DEN TŘETÍ:
Z útulny jsme ráno obdivovali krásné vrcholky nasvícené Sluncem, posnídali, něco vyfotili a pak se vydali na strmý sestup k autu, kdy trasa vedla převážně lesem.
Fotky:
Mapy tras:
Mapa trasy první den
Mapa trasy druhý den
Mapa trasy třetí den
Mapa trasy celková:
Autor: Richard