Kitzbühelské Alpy (AT)

1. den: Gerlos – Kreuzjoch 2558 m – Langer see – někde nad Speicher Durlaßboden (přehrada)
2. den: nad Speicher Durlaßboden – Gämsehütte – Müllachgeier 2254 m – Salzajoch 1988 m – někde pod Kröndlhornem
3. den: pod Kröndlhornem – Kröndlhorn 2444 m – Reinkarsee – Gamskogel 2206 m – Wildkogel 2224 m – někde za
4. den: někde za Wildkogelem – Wildkogel – lanovka – Gerlos – přejezd do Zell am See – lanovka – útulna před Hochkogelem
5. den: útulna – Hochkogel 2249 m – Medalkogel 2123 m – dolů do údolí – Uttendorf

Info k trase:

• Počet dní: 5 – 7 dní (dle zvolené délky 90-130 km)
• Voda: na celé trase je nespočet potůčků, vodopádů, jezer ke koupání, avšak na celé se pohybují krávy, jsou vážně všude, a proto s sebou doporučujeme filtr na čištění vody. My ho použili jen jednou, řídíme se pravidlem: co teče, je studené a nesmrdí – můžeme pít. Doporučujeme (3.den) nabrat si vodu do zásoby před Gamskogelem, např. ve studánce s názvem Schreier Bründl, neboť toto je jeden delší úsek, kde voda nebyla, další voda je až u lanovek před Wildkogelem.
• Jídlo: my si nesli všechno své jídlo s sebou v batozích, takže jsem to neřešili, avšak většina restaurací u lanovek byla uzavřená, otevřeny pouze hotely. Z tohoto důvodu doporučujeme mít zásobu jídla s sebou, nebo si dopředu více zjistit, jak je to s jídlem na trase.
• Ubytování: pětihvězda ve stanu Jurek, trasa se nachází v Salcbursku, kde je stanování povoleno nad horní hranicí lesa, mimo pastviny a soukromé pozemky.
• Náročnost: převýšení je velké, my jsme kvůli počasí museli dvakrát využít lanovku, což není úplně náš styl, ale dost nám to pomohlo. Nejedná se o klasickou hřebenovku, kopce jsou oddělené a je to nahoru-dolů.
• Technická náročnost: jednoduchá, místy lehce těžší. Celý přechod se střídá travnatá a kamenitá půda. U vrcholů Kröndlhorn 2444m a Medalkogel 2123 m jsou místy lehce těžší místa, ale nic zásadního. Pes to zvládne levou zadní i přední pravou a člověk stejně tak. Jsou tam nápomocná lana, které jsme ani nevyužili, použili jsme radši své ruce.
• Podmínky a náročnost pro psa: Terén je až na hřeben Medalkogelu bez lan/žebříků, víceméně jen hlína, tráva, kamínky a kameny, skal úplné minimum. Velká část trasy je lemována ohradníky, za (i před) kterými se pasou krávy – vodítko určitě s sebou. Vody dostatek (může se lišit podle období). Pro Tara jsem měli botičky, které sice nakonec nepotřeboval, ale určitě doporučujeme mít s sebou.

Popis trasy:

DEN PRVNÍ:

Po sobotním přejezdu z ČR a přespání v autě v Mühlbachu jsme se v neděli ráno přesunuli do Gerlosu, odkud jsme měli v plánu vyrazit na trasu. Vytipované parkoviště však bylo pouze pro hosty místního hotelu, stejně tak i další stovky parkovacích míst, takže jsme hodinu a půl strávili hledáním místa, kde by na nás auto legálně 4 dny počkalo (ztraceného času jsme ještě týž večer dost litovali). Po zaparkování (viz na mapě bod startu) jsme přes Pfeiler vyrazili vstříc nejvyššímu vrcholu Kitzbühelských Alp Kreuzjochu 2558 mnm. Vrchol samotný nás nijak nenadchnul, ale výhledy na přes údolí stojící Vysoké Taury nás ohromily. Okolí Kreuzjochu bylo na dlouhou dobu jediné místo, kde byli turisti (díky lanovce). Z nejvyššího bodu celého přechodu jsme začali sestupovat k Langer See, kde jsme se ve stylu nudistů naprosto oddali studené, křišťálově čisté vodě v jezeře. Poté jsme zamířili do krásného žlabu říčky Krummbach – překrásná část plná zeleně, kaskád a tůní. U boudy Krummbachrast jsme se napojili na zpevněnou cestu, která nás dovedla až téměř zpět do Gerlosu. Dokonce jsme i v dálce zahlídli naše auto, ale náš plán byl dojít někde na louky směrem nad přehradu Speicher Durlaßboden. V tu dobu už nás pěkně tlačil čas, slunce zapadlo a vědomí toho, že o místě ke stanování víme jen z jednoho článku a vlastně ani nevíme, kde přesně by mělo být, nám začalo zvyšovat hladinku stresu. Stres se zvyšoval s tím, jak jsme překračovali jeden ohradník za druhým a začínali jsme tušit, že najít místo bez kravinců nebude jen tak. Do akce nastoupily čelovky. Už po tmě jsme se rozhodli postavit stan na louce co nejblíž k lesu a doufali jsme, že nás v noci nebo nad ránem nepošlapou krávy, které v noci zvonily na celé okolí.

• 

• 

• 

• 

• 

DEN DRUHÝ:

Krávy nás nepošlapaly, a tak jsme se vzbudili do vcelku pěkného rána a mělo nás čekat 23 krásných kilometrů s cílem v útulně u Reinkarsee. Předpověď počasí nás ale strašila, a tak jsme se rozhodli přečkat den v přístřešku u vodní plochy pod Königsleitenspitze. Došli jsme tam v 9 ráno, kdy už se začala přibližovat mračna. Rozdělali jsme karimatky, dali si snídani a čekali na první kapky deště. A čekali, a čekali… ani kapka. Mezitím kolem „jezera“ chodily skupinky lidí, kteří se vyvezli lanovkou. Ti lidé chodili v kraťasích, my jsme byli zabalení v péřovkách a Taro se zahříval ve spacáku – ano, byli jsme atrakce. Když kolem poledne na minutu zapršelo, začali jsme se radovat, že náš plán přečkat celý den v přístřešku byl správný. Dali jsme si oběd a zase čekali na bouřku, která opět ne a ne přijít. Ve 3 odpoledne už jsme všichni v polospánku leželi ve spacáku, když kolemjdoucí Verču probudili a to ji tak naštvalo, že zavelela: „jdeme“. Po krátké diskusi jsme se sbalili a vyrazili na trasu. Po 5ti minutách chůze začalo hřmít, což nás fakt rozesmálo, protože čekat 6 hodin a vyrazit s bouřkou za zády je fakt fail. Přidali jsme do kroku, ať hřeben přejdeme a bouřka nás nechytne na něm. Pršet začalo při sestupu z hřebenu, nasadili jsme ponča a minutu na to zase pršet přestalo. Kvůli ztracenému času byl plán dojít k Unterer Wildalmsee, kde bychom stanovali, nebo to vzít zkratkou, jezeru se vyhnout a jít přímo do útulny u Reinkarsee. Už už to vypadalo nadějně, chyběly nám asi 3 km k útulně a stačilo jen přejít hřeben Kröndlhornu. Vidinu spaní v útulně nám překazila rychle se blížící bouřka. Z dálky burácející hromy nás přiměly k rychlému rozhodnutí postavit stan někde ve svahu 200 výškových metrů pod Kröndlhornem. Stan jsme rychle postavili, zalezli dovnitř a v předsíňce si začali připravovat večeři. Z jedné strany syčel hořák, z druhé jsme slyšeli divný zvuk – za pár sekund přiletěly kroupy a bouřka se vším všudy. Přečkali jsme to a při neustálém dešti usnuli.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DEN TŘETÍ:

Klid po bouři, tak by se dalo popsat inverzní ráno. Pasoucí se koně a paprsky slunce, jinak nikde nikdo. S chutí jsme vyrazili vzhůru přes Kröndlhorn, zastavili u Reinkarsee a šmárovali dál do údolí plného pastvin. Na zpevněné cestě nás čekalo milé překvapení v podobě tůně s ledovou vodou, kterou plnil malý vodopád a kterou jsme využili k dokonalé koupačce. Tady jsme mohli doplnit vodu, ale protože doteď byla voda na každém kroku, rozhodli jsme se jít jen s litrem vody. Při výšlapu na Gamskogel jsme narazili jen na špinavé kaluže plné komárů a podle mapy byla další voda až v nádrži za Braunkogelem. Nezbývalo než vodou šetřit, odepřít si oběd a kráčet dál. Naštěstí to utíkalo rychle, protože příroda všude kolem byla opravdu kouzelná. V nádrži u lanovky za Braunkogelem jsme doplnili vodu a dali další koupačku, snad legální (zákaz jsme neviděli a mimochodem nádrž není na mapě vidět). Pak už nás jen čekalo přejití horského centra plného lanovek, které bylo absolutně liduprázdné, výšlap na Wildkogel a krátký sestup s hledáním vhodného místa pro stan s výhledy na ledovce.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DEN ČTVRTÝ:

Kvůli únavě Tara jsme se rozhodli nescházet až do Mühlbachu (12 km), ale vrátili jsme se k lanovce a sjeli do Neukirchenu, odkud jsme třemi autobusy dojeli do Gerlosu k autu. Tam jsme si dali koupačku v řece Gerlosbach, převlékli se do čistého a začali plánovat přejezd do Zell am See. V plánu bylo dojet do Mittersillu, ze kterého jsme busem/vlakem chtěli přejet do turisticky významného města. Na webu oebb.at a pomocí Waze jsme zjistili, že musíme hned vyrazit, abychom stihli vhodný spoj. Dali jsme se na cestu a po minutě jsem zařval: „Plavky!“. Po koupačce jsme sušili na střeše auta plavky a spodní prádlo, které se už válelo někde po asfaltu…rychlá otočka, sesbírali jsme ze silnice hadry jak den předtím borůvky a spěchali do Mittersillu. Po zaparkování už jsme viděli autobus, na který jsme měli nasednout. Hodili jsme krosny na záda, zamkli auto a běželi. V půlce trasy jsme z autobusu přesedali do vlaku, až tam jsme se slovy „něco nám chybí“ zjistili, že nemáme stan! Tomu jsme se už jen smáli a doufali jsme, že na hřebenu najdeme nějakou útulnu. Z Zell am See jsme vyjeli lanovkou nahoru a 10km dlouhým traverzem došli až k útulně pod Hochkogelem. Boží útulna, boží výhled, boží večer.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DEN PÁTÝ:

Vstát a nemuset balit stan bylo docela pohodlné, pohodlný byl i výstup na Hochkogel. Méně pohodlná byla ale trasa přes Hochsaalbachkogel a Medalkogel, která byla protkaná lany a řetězy. Taro je pašák, zvládl to na jedničku a mohli jsme pokračovat. Plán přejít přes celý hřeben včetně Manlitzkogelu nám zhatila další bouřka, a tak jsme to nasměrovali z Medalkogelu přímo do Uttendorfu. Ponča opět přišla vhod, takové loučení s přechodem jsme si vážně nepřáli.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Další fotky a videa již brzy na našem instagramu @adventure.lovers.cz

Mapy tras:

Mapa trasy první den